Děti v opatrovnických sporech

Nejen na naši ambulanci se často obrací rodiče s žádostí o péči o jejich děti. Nezřídka se stává, že se jedná o děti, které jsou součástí opatrovnického sporu rodičů, což vnáší do klinicko-psychologické péče o dítě další prvek. V mnoha případech se jedná o komplikaci, ale při správném vyjasnění podmínek spolupráce a jejich dodržování ze strany psychologů a rodičů, může být takováto spolupráce velmi cenná a přínosná. Abychom mohli rodiče, kteří mají o takovou spolupráci zájem, předem informovat, rozhodli jsme se napsat tento článek.

Rámec klinicko-psychologické péče

Na začátek je potřeba vymezit, pro koho je klinicko-psychologická péče v naší ambulanci určena. Jde o péči, která je hrazená z veřejného zdravotního pojištění a zjednodušeně by se dalo říci, že je tedy určena "nemocným" lidem. Z hlediska klinické psychologie je samozřejmě vymezení nemoci širší než u jiných odborností. Nemusí se jednat o některou z psychiatrických diagnóz, ale například také o nepřiměřeně dlouhou nebo silnou reakci na životní stres či jiné okolnosti. To samé pravidlo platí i pro děti. Rozchodová situace rodičů a navazující soudní spor je bezpochyby náročnou životní situací, nemusí však vždy vyústit v patologickou reakci. Do péče klinického psychologa tedy patří děti s potížemi v chování, emočními problémy, i dalšími psychologickými problémy, které se mohou, ale také nemusí projevit nutně v souvislosti s opatrovnickým sporem rodičů.

Vzhledem k tomu, že se péče klinického psychologa o děti řídí stejnými pravidly jako jiné zdravotní služby, je pro péči za současných pravidel nutný souhlas pouze jednoho z rodičů, souhlas druhého se automaticky předpokládá. Jestliže tedy dítě do ordinace vodí pouze jeden zákonný zástupce, není to projevem stranění jednomu z rodičů, ale jde o běžný postup. Předpokládáme tedy, že druhý rodič je o péči u nás informován, a pokud s ním budeme potřebovat mluvit, nebo on s námi, tak to bude možné. Zároveň je třeba upozornit na to, že na informace o poskytnuté péči mají nárok oba zákonní zástupci. Jelikož je péče takto zaměřená na dítě samotné, jeho vnímání problémů a jeho chování, není tak podstatné, zda se rodiče v doprovázení dítěte do ordinace střídají nebo ne. Dobrý psycholog si je nicméně samozřejmě vědom toho, že to, kdo dítě do ordinace doprovází, může mít na vnímání situace také vliv. Není ale povinen udržovat mezi rodiči určitou "spravedlnost", ani není povinen řešit spory rodičů a rozhodovat o tom, kdo má pravdu. Pro takové případy, kdy je potřebná mediace mezi rodiči, existuje mnoho poraden a jiných odborníků, kteří se této problematice přímo věnují. Na rozdíl od ordinace klinického psychologa, kam tyto spory nepatří. Více o klinicko-psychologické péči o děti si můžete přečíst v samostatném článku.

Náhrada znaleckého posudku

Nezřídka se stává, že rodiče od psychologa očekávají radu nebo snad i rozhodnutí o tom, jak by měla být péče o děti po rozchodu uspořádána. Toto rozhodování nicméně leží mimo kompetence klinického psychologa. Pro to, aby se mohl například soudní znalec kvalifikovaně vyjádřit ke svěření do péče toho či onoho rodiče, musí mluvit s oběma z nich, měl by vyšetřit děti s každým rodičem nebo pokud to situace dovolí s oběma rodiči společně. Liší se i způsob, jakým vede rozhovor, ověřuje si informace a má také na rozdíl od klinického psychologa k dispozici spis, ve kterém mohou být informace, které by se od rodičů jinak nedozvěděl. Už z výše zmíněného popisu klinicko-psychologické péče je zřejmé, že ačkoli obě tyto činnosti vykonává psycholog, (a často to může být i stejný psycholog), nemůže dělat tyto dvě činnosti současně. Není možné dobře poskytovat klinicko-psychologickou péči o dítě a zároveň se vyjadřovat k uspořádání péče, a to zejména z důvodů, které budou uvedeny dále.

Dítě může docházet do ambulance klinického psychologa i v době, kdy je podrobeno znaleckému zkoumání. Pokud má z takového vyšetření nějaké negativní zážitky, může o tom také mluvit s klinickým psychologem. Soudní znalec si může od klinického psychologa vyžádat informaci o průběhu péče. Stejně tak se může na psychologa obrátit i soudce. Informace, které může psycholog sdělit se týkají délky, příčiny a průběhu péče, aktuálního psychického stavu dítěte a okolností, které se na něm podílí. Nemůže se vyjádřit k osobnostem rodičů nebo k uspořádání péče. Může maximálně vyjádřit svůj názor, s důrazem na skutečnost, z jakých informací vychází, a které by bylo vhodné doplnit.

Zásady péče

První a nejdůležitější zásadou v péči o dítě v rámci opatrovnického sporu je neutralita prostředí. Spolupráce může fungovat jedině tehdy, pokud dítě vnímá psychologa jako nestranného a může se mu svěřit se vším, co ho trápí, bez obav, že musí některého z rodičů chránit. V celém procesu opatrovnického sporu jsou děti nuceny mluvit s různými odborníky (sociálními pracovnicemi z OSPODu, soudními znalci, psychology z poraden, soudci, advokáty a dalšími). Po celou dobu vnímají, ať už otevřený nebo skrytý, tlak na to, že svým názorem mohou některého z rodičů poškodit. Ordinace klinického psychologa by měla být místem, kde tento tlak není přítomný a dítě může otevřeně mluvit o svých pocitech a starostech bez ohledu na "právní" důsledky svého chování. Proto, není možné směšovat současně v jednom případu roli soudního znalce i psychologa konkrétního dítěte. Nejdůležitější zásadou naší péče je skutečnost, že se do sporu nenecháme vtáhnout.

Rodiče, kteří dítě přivádí, si musí být vědomi toho, že je ordinace neutrálním prostředím a měli by se před dítětem vyvarovat jakýchkoli poznámek o druhém rodiči, a už vůbec by se neměli snažit psychologa vtáhnout do koalice proti druhému rodiči frázemi jako: "však jste ji/ho viděl/a, co Vám budu povídat" a podobně. Děti jsou na takové náznaky velmi citlivé a jakmile vycítí, že i v ordinaci probíhá boj mezi rodiči, stáhnou se a další spolupráce je velmi obtížná.

Dítě by mělo být před návštěvou ordinace informováno o tom, proč k psychologovi jde. Například proto, že má často špatnou náladu, je vzteklé, nepřiměřené agresivní, změnilo se jeho chování, rodiče o něj mají starost, zhoršil se mu prospěch, začalo špatně spát, málo jí, stěžuje si na bolesti břicha bez somatické příčiny, je plačtivé a závislé nebo cokoli jiného. To jsou skutečné problémy, kterými se psycholog bude zabývat. Pokud rodiče dítěti tvrdí, že tam jde proto, aby psycholog rozhodl o tom, s kým má dítě být, nebo že zařídí, aby už dítě nemuselo k mamince/tatínkovi, tak je to nejenom nepravda, ale zároveň spolupráce s dítětem postavená na takovém základu nebude fungovat. Pokud tedy rodiče sami očekávají takový výsledek, měli by pravděpodobně hledat pomoc někde jinde.

Závěrem...

Je velmi důležité si uvědomit, že jediným cílem péče v ambulanci klinického psychologa je zlepšení duševního zdraví a celkového zdravotního stavu dítěte. Pokud se v průběhu péče ukáže, že na špatném psychickém stavu dítěte se podílí některý z rodičů svým chováním, je možné to v rámci komplexní péče řešit, nicméně to není primární cíl. Věříme, že tento článek povede k lepšímu porozumění mezi psychology naší ordinace a rodiči dětí, a pomůže vyjasnit očekávání, jaká mohou rodiče od případné spolupráce mít.

Rádi bychom zdůraznili, že pokud se spolupráce podaří nastavit a rodiče jsou ochotni respektovat neutralitu psychologa a zdravotní rámec klinicko-psychologické péče, stane se ordinace často jediným místem, kde dítě může otevřeně vyjadřovat své pocity. V důsledku pak včasné zpracování vnitřních konfliktů a doprovázení dítěte v takovéto náročné situaci vede ke zlepšení psychického stavu dítěte. A to by mělo být cílem jak psychologů, tak rodičů. Pokud hledáte péči o své dítě, rádi ji poskytneme. Pokud hledáte spojence v opatrovnickém sporu, nebo potřebujete vyjádření pro soud, které má podpořit vaši verzi, nemůžeme vám pomoci.